10.6. – 11.6. – Výprava 3.A za hranice Boršic
Závěrečné práce jsou napsány, školní rok pomalu končí, je čas výletů…
My, Indiáni z 3.A jsme se tentokrát vydali za hranice Boršic, do sousední obce Polešovice, odkud za námi do školy přijíždí naše třídní paní učitelka.
Počasí nám, bohužel, 1. den výpravy nepřálo, z pěší túry sešlo a do Polešovic nás zavezly obětavé maminky osobními auty.
Ubytovali jsme se v tamější sokolovně. Sál jsme rozdělili přenosnými zábranami na „ložnici“ a z druhé části vznikla „tělocvična“. Naše první kroky vedly na obecní úřad. Šedý Vlček nás úřadem provedl a v zasedací místnosti promítl prezentaci s vykopávkami a hroby objevenými v rámci Záchranného archeologického výzkumu polešovické pískovny, které nás velmi zaujaly. Také interaktivní panel s panovníky a prezidenty České republiky se nám moc líbil. Ten by se nám hodil do výuky vlastivědy a dějepisu. Přestalo pršet a my se vydali na procházku po obci. Viděli jsme výstavbu tribuny a kabin na fotbalovém hřišti, které bude slavnostně otevřeno 29.8. 2026 a místní rybník.
Na dřevěné lodi se z nás rázem stali ,,námořníci a sváděli jsme pomyslnou bitvu za svobodu a spravedlnost, a také harpunami lovili mořské ryby.“
Až kručení v bříšku nás přimělo k cestě na obecní dvůr, kde jsme poobědvali. Výborný oběd – slepičí polévku s domácími nudlemi a kuřecí řízek s kaší pro nás uvařila skvělá kuchařka Anička Hrobařová. S údivem jsme sledovali prázdný talíř spolužáka, který je známý jako špatný jedlík a často jídlo v jídelně vrací.
Po dešti jsme se vydali k hasičské zbrojnici, kde na nás čekal dobrovolný hasič Tobiáš Hrabec, který nám ukázal nové hasičské auto se všemi vychytávkami a příslušenstvím. Všichni jsme se rázem chtěli stát hasiči.
V „tělocvičně“ v sokolovně jsme pak hráli různé pohybové a míčové hry. Nejvíc se nám však líbilo objevování tajemných zákoutí celé budovy při hře na schovávanou.
Protože nám dešťové přeháňky neumožnily pokořit rozhlednu Floriánku, pod kterou jsme si původně chtěli opékat špekáčky, přivezla Věruška na obecní dvůr přenosný gril. Romantika při opékání sice chyběla, ale hlad je hlad….
A pak přišlo na řadu překvapení. Nejprve za námi přiťapkala 12 – ti letá jezevčičí babička Sakinka (pejsek paní učitelky) a za tím druhým překvapením jsme si museli dojít. Stálo to za to. Pan Josef Náplava nám ukázal svou celoživotní zálibu – železniční vláčky, nádraží, krajinu kolem trati – malebné vesničky a městečka se všemi detaily a světýlky. Až se nám tajil dech. Překrásné!!! Obdivovali jsme také model rakety a hvězdářský dalekohled. Bohužel, obloha byla zatažená, a tak z pozorování noční oblohy sešlo. Poděkovali jsme za velmi příjemnou návštěvu, během níž jsme si pochutnávali na dobrůtkách, které nám připravila paní domu a suchou nohou vykročili zpět k sokolovně.
Před spaním jsme si zahráli novou hru „dekomlat“, a pak už jsme se zavrtali do spacáků. Ještě pohádka na dobrou noc…. Světe, div se! Po slovech „ zazvonil zvonec a pohádky je konec“ už nikdo nešpital. Indiáni spokojeně chrupali a možná vstřebávali zážitky z dnešního dne.
První oči vykoukly ze spacáků po šesté hodině, ale až do sedmi jsme se převalovali a povídali si. Zkušeně jsme pak sbalili své spacáky a batožinu, uklidili sokolovnu a přešli opět na obecní dvůr, kde na nás čekala Věruška se snídaní – výbornou vajíčkovou a rybí pomazánkou i s vánočkou.
Byli jsme zvědavi, kam naše kroky povedou dál… Zastavili jsme se u rodinného vinařství Nikodéma Míši. Polešovice totiž bezesporu od pradávna patří k významným vinařským obcím a pan Nikodém Míša pokračuje v rodinné tradici. A že to dělá s láskou, o tom není pochyb… V krbu plápolal ohýnek, na stolech stály skleničky na stopkách a občerstvení – hrozny, sýr a chléb. Pan Míša nám přiblížil dlouhou cestu, jak se z hroznů ve vinicích získává lahodný mok, kterým si dospělí připíjí na různých oslavách. Vyzkoušeli jsme si natáhnout vodu skleněným koštýřem, zašpuntovat korkové zátky. A nakonec nás pan Míša pozval na ochutnávku vín. Ukázal nám, jak se má víno správně ochutnávat. „Pozdvihneme sklenku vína k oku, obdivujeme jeho jedinečnou barvu a jiskru, potom dopřejeme nosu, aby se načichal příjemných vůní, načež vezmeme malý hlt na jazyk. Doušek převalujeme v ústech, abychom mohli víno posoudit, a pak necháme sklouznout do hrdla“. „Okoštovali“ jsme dva vzorky, a protože byly láhve originálně zašpuntované, věřili jsme, že pijeme skutečné víno. S panem Míšou jsme se neradi loučili a určitě nezapomeneme na náš „první košt vína“ v Míšovém sklepě.
Naše návštěva v Polešovicích se pomalu chýlila ke konci. Zakončili jsme ji v kostele sv. Petra a Pavla, který patří mezi největší barokní chrámy velehradského panství. Jeho stavba trvala 10 let. Pan Petr Gazda nás chrámem provedl, vystoupali jsme po původních schodech až na kůr, kde jsme obdivovali nově rekonstruované varhany.
Čas se nachýlil, museli jsme rozloučit s dominantou Polešovic a pomalu se vydat k domovu.
Počasí se umoudřilo, sluníčko svítilo do kroku a cesta mezi vinohrady rychle utíkala. Po chvíli byly vidět střechy boršických domů.
Sláva nazdar výletu!!!
Počasí nám sice 1. den moc nepřálo, ale jak je vidět na fotkách, Indiáni z 3.A si výpravu jak se patří užili a dešťové kapky jim vůbec nevadili.
Mnohokrát děkuji Šedému Vlčkovi, Věrušce, našim přátelům za pomoc, ochotu a čas, který nám věnovali a zpříjemnili i obohatili naši třídní výpravu o krásné zážitky.
Zapsala Mgr. Ivana Uhlířová
